Pupeční šňůra

S druhorozeným Vojtíškem  se dotýkáme darů, které voní Životem a on obřadně nahlíží do truhly pokladů a probírá se obrázky, které jsme spolu malovali v čase, kdy jeho Život rozkvétal v objetí mé dělohy.

Vzpomínám, jaké to bylo – jako by to byl on, kdo sahal po té, či oné pastelce a skrze mé ruce se rodila nádherná poselství malovaných obrázků ze zázračného světa mého lůna.

V jemné radosti si nyní své tvoření prohlíží a jeho tvář napovídá, co vše v něm obrázky vyvolávají a jak důvěrně je zná. Uvědomuji si, že ne všechny ty cerepetičky, které se tváří tak, že je nutně nastávající matky potřebují, nýbrž vědomě strávený čas je to nejvíc, co ženy ve stavu požehnání mohou svým dětem dát.

Nechám téct své myšlenky po ose času zpět a vzpomínám, jak se skrze naše propojování a vědomou komunikaci rodily zářící pilíře našeho vztahu, na nichž jsme posléze dál v symbióze stavěli.

Vzdálená od všeho vnějšího a ponořená do chrámu svého těla, v blízkosti děťátka byla má vědomá pečující pozornost tím nejsladším a nejvýživnějším nektarem, jehož sílu bych přála pocítit všem ženám a jejich dětem.

Říkám si, jaké by to na světě bylo (a věřím, že za pár generací i bude) kdyby děti na Zemi přicházely po lávce něhy, síly, lásky a veškeré násilí, které mnohé ženy a jejich děti na této cestě prožívají, bylo zahojeno. Jsem vděčná za Placentový rituál, jehož léčivé síly se rozpíjejí naším i našich dětí narozením a uvědomuji si, jeho slova přesahující sílu, ať je naše založení jakékoliv.

Z úvah mě probouzí veselý hlas Vojtíška, který právě v krabici pokladů objevil své první háčkované bačkůrky, které si legračně zaváže na palec a nemůže uvěřit tomu, že je kdy mohl nosit.

Přivoní si k ubrousku z jemného hedvábí, který je památkou na jeho křest a natahuje se po ozdobné krabičce, kterou nedočkavě otevírá.

Se zatajeným dechem se do ní dívá a obřadně zašeptá: „jůů to je asi moje placenta.

Ne vlastně to není placenta, tu mám přeci v Zemi pod stromečkem.  Už vím, mamko, vždyť to je moje pupeční šňůra“ a rozzáří se jako tisíce Sluncí.

S velikou – až dojemnou něhou k ní přibližuje tvářičku, aby mu neunikl sebemenší detail, voní si k ní a já si plna nesdělitelné vděčnosti uvědomuji, že tento kousek vyrostl z mého těla, byl naším propojením, skrze ni proudily k Vojtíškovi živiny, mé myšlenky a mnoho dalšího. Cítím obrovskou úctu k tomuto „kousku“ pupeční šňůry zároveň mi je líto kolika dětmi, lidmi, generacemi před námi zůstala zapomenutá. Vždyť ona je symbolem našeho propojení se Zemí a všichni zažíváme, proč je vztah lidstva s ní tak zubožený a naše Matka chřadnoucí.

„Ano Vojtíšku, to je Tvá pupeční šňůra“, říkám mu.

Něžně ji vytahuje z krabičky, bere do rukou a ze všech stran si ji prohlíží a čichá její úžasnou vůni.

Slastně zavírá oči a já si uvědomuji, že cítí sám sebe, nasává esenci samotného Života ve všech jeho vůních požehnání.

 

 

Tu největší Sílu, která je neuvěřitelná, tak hluboce neuvěřitelná, že umí stvořit Život, přesahuje naše myšlení a vede nás do neuvěřitelných darů, jimiž zulíbává okamžiky našeho příběhu kdykoliv, kdy jí otevřeme stavidla svého nastavení.

Uvědomuji si, že, naše pupeční šňůra, která nás v pravidelném rytmu vyživovala je pouto k Životu právě tak úctyhodné jako naše placenta.

Spojnice k mystické Síle našeho pozemského Počátku, který námi rozechvěl zázračnost Života a z jehož požehnání jsme na Zemi přišli a dál jej smíme čerpat, když se s ním opětovně prolneme.

Vnímám, jak se v těchto chvílích hluboce kruhy Placentového rituálu stačí a ve své podmanivé síle Vojtíška vedou právě do této Síly, kterou je On sám.

Jsem dojatá, neb vím, že přichází náš důležitý mezník. Cítím, že je připraven na to, aby prošel další bránou své cesty a mezi svým šestým a sedmým rokem se hlouběji zanořil do své hmotné existence na Zemi, otevřel kořeny svého propojení k bezednému rezervoáru Života a sytil se jeho nesmírnou štědrostí.

Přichází čas, kdy jej ze své mateřské náruče předám do náručí Velké Matky a v tichosti nechám jeho kroky jít právě tak, jak on sám potřebuje, aniž bych do mnohého vstupovala. Naše pevné pouto tím nijak nezeslábne, jen vyzraje k nádherné přeměně, díky které se promění právě jako listy na jeho stromku.

Mé zjihlé srdce plní mnoho vděčnosti, štěstí, hrdosti na svého syna a vím, že pokorně přicházím a dozrávám do další fáze jeho Placentového rituálu, kterým jej ve velké úctě provedu.

Do okamžiku, kdy spolu přejdeme mezník, který uzavírá jednu etapu a otevírá další.

 

 

V dálce slyším otevírající se kruh, který pro něj zní zpěvem požehnání a tak jako tehdy, když jsme vkládali jeho placentu Zemi, celý Vesmír oslavuje jeho existenci.

Je mojí úlohou, tak jako každé matky, jej provést ke Zdroji  dostatku rozmanité výživy proto, aby zrál, sílil, zapouštěl své kořeny v srdci Matky Země.

Uvědomuji si, jak tato fáze chybí mnoha dospělým lidem, kteří mě oslovují pro individuální terapie, a většina jejich neduhů spočívá v tom, že navzdory věku nejsou pevně zakořeněni. Vzpomínám, jak jsem jim dříve toužila pomoci a nyní jen s úsměvem doporučuji knihu, která je bez nadsázky cestou k vlastním kořenům.

Z mých myšlenek mě vytrhne Vojtíška otázka „a kde má šňůru Maxík“?

Z jiné krabice vytahuji bílý šifónový sáček, který je stažený atlasovou stužkou, a skrze průhledný váček se společně díváme na seschlou pupeční šňůru do tvaru srdíčka. Voníme si k němu a ve Vojtíškovi to otevře vzpomínky na narození jeho brášky, u kterého byl.

Tak jako tehdy mu v očích svítí hrdost, že měl u jeho narození svoji důležitou a nezbytnou úlohu a vyprávíme si prožitky z onoho nádherného prožitku naší rodiny.

Je to nádherné, pohádkové…

„Mami a teď mi ukaž svoji pupeční šňůru“ a pomalu nahlíží na krabice okolo, kde by asi mohla být.

„Já žádnou nemám Vojtíšku.“

Přichází stejný výraz jako před několika měsíci, když zjistil, že nemám svoji placentu a svůj strom, pod kterým by má placenta odpočívala.

„Ouuu ne, jak je to možné, že nemáš svoji pupeční šňůru? A kde je? Kde ji teda jako máš? Kam sis ji dala?“ Ptá se se zúčastněným smutkem.

Vysvětluji, že tehdy moje maminka nevěděla, že by mi ji měla nechat a právě tak, jako jsem mu už vyprávěla, že po mém narození vyhodili moji placentu, tak spolu s ní pravděpodobně i moji pupeční šňůru.

Odpovídá „to je teda blbý, a co budeš dělat, když jí nemáš?“

„Myslím, že má cesta mi ukáže, co mám dělat Vojtíšku“.

Později přemýšlím, co budu dělat, když nemám pupeční šňůru a uvědomuji si, že tu energetickou – živou, kterou jsem vzkřísila díky Placentovému rituálu už dávno mám.

Kouzelně tepe skrze můj Život a já zažívám mnoho slovy nepředatelných darů své Boží podstaty.

Ano, na rozdíl od svých synů ji nemám fyzicky a přesto jsem si její fyzický symbol našla. Je jí Bohyně, která vytvořena z prachu Země (do jejíhož lůna vstoupily šňůry a placenty náš všech) večer co večer září v mé blízkosti.

Do jejího klína, pod její ochranou, v objetí elementu Země zažehávám svící svého pouta – propojení ke své placentě a stále více se klaním té pradávné Moudrosti, která vytryskla na povrch mého Života, jež laská požehnáním.

V jemné radosti se usmívám a tiše volám do dávných darů Placentových rituálů, které ke mně měkce nesou moudré vědění pro provázení dalších lidí…

Zjihle, jak jen mé mateřské srdce může být, se hebce dotýkám pupeční šňůry Vojtíška a nechávám se vést k jeho dalšímu letokruhu Placentového rituálu.

Cítím, že vetkaná moudrost jeho Stromu Života hebce rozechvívá své šumění, kterým jej touží láskyplně objímat, právě tak, jako bych to byla já sama.

S pokorou a nejhlubší láskou Radana