skip to Main Content
+420 775 029 666 info@placentovyritual.cz
Vojtíškův Placentový Příběh

Vojtíškův placentový příběh

Vojtíšek se snesl do mé dělohy jako nespoutaná bouře a přinesl mi s sebou všechny podoby štěstí, ale i rozlítaných emocí, jaké jen těhotná žena může mít. Posvátný čas, v němž jsme byli jednou bytostí, jsem věnovala čerpání informací o přirozeném těhotenství a porodu z důvěryhodných zdrojů. Jeho narození jsem toužila prožít jinak, než je běžnou normou, a rozhodně jsem nechtěla jít rodit do porodnice a mít u porodu někoho, koho bych neznala. Během těhotenství jsem se setkala s několika asistentkami, než jsem vybrala tu, která mi opravdu sedla.

Období, kdy se ve mně Vojtíškův život rozvíjel, jsem si nesmírně užívala a nekonečné hodiny jsem se v propojení s ním věnovala malování, to byl náš způsob komunikace. Jako kdyby to byl on, který sahal po té či oné pastelce a tvořil linie, z nichž vznikaly naše společné obrázky. Byla to pro mě forma komunikace nejen v okamžicích, kdy jsem malovala, ale i později. Ráda jsem se k nim v průběhu těhotenství, ale i po narození Vojtíška vracela, přinášely mi mnoho odpovědí a moudrých darů, které jsem z nich čerpala. Zpětně vnímám, jak pro matku a dítě mají společné, vědomě prožité okamžiky hluboký význam, z něhož se rozvíjí jejich vztah po celý další život.

Oba dva jsme jemně zráli k porodu. Těšila jsem se na něj. Chodila jsem na schůzky s porodní asistentkou, kde jsme domluvily všechno, co pro mě bylo důležité. Třeba to, že budu rodit pouze se svou porodní asistentkou a personál porodnice nebude přítomen. Nebo to, že placentu odveze po porodu muž v naší nádobě domů, a to přesto, že v té době ji v této porodnici nevydávali. Toužila jsem ji vrátit do Země a zasadit na ní pro Vojtíška strom. Tehdy jsem ani netušila, že by ji šlo ještě nějak zpracovat a využít. Večer před porodem jsem s velikým bříškem malovala Mandalu zrození, tušila jsem, že tento obrázek je poslední, co jsme namalovali ještě společně. Nevím proč, ale cítila jsem, že je důležité, abych jej dokončila. Jen co jsem obrázek domalovala, usnula jsem hlubokým spánkem. Probuzení nad ránem bylo bouřlivé, mé tělo mi nepřehlédnutelně dávalo najevo, že rodím.

Muž mi pomohl s oblékáním, zavolal porodní asistentce a vyrazili jsme na cestu. Vojtíšek se narodil asi čtyři hodiny po našem příjezdu do porodnice. Nikdy nezapomenu na jeho oči a výraz, jako kdyby na mě hleděl nějaký moudrý stařešina. Přetékala jsem štěstím a děkovala za zázrak života. Placentě se nejprve ven nechtělo a já cítila, že je důležité, abych ji vědomě pustila. Zavřela jsem oči, ponořila se do sebe, spojila se s ní a něžně k ní hovořila. Už nevím, co přesně jsem jí říkala, tyto okamžiky mám jako v mlze… Myslím, že jsem jí děkovala a loučila se s ní s tím, že pro tuto chvíli je její poslání naplněno. Říkala jsem jí, že se může pustit mé dělohy a jít za miminkem. Určitě to bylo několik minut, kdy jsem s Vojtíškem v náručí v nádherném fluidu Božské energie byla „jedním celkem“ s ním i jeho placentou uvnitř sebe. Po několika okamžicích se znovu vzedmuly bouřlivé vlny a ona ze mě vyplula ve své královské síle. Nádherná, voňavá, veliká, silná a zdravá… s překrásným Stromem Života. Žasla jsem nad zázrakem, který mé tělo dokázalo vytvořit.

Muž ji odvezl domů a dal do mrazáku. Tady pobyla asi půl roku. V průběhu toho období jsem si na ni občas vzpomněla, poslala jí poděkování a těšila se, až přijde pravý čas jejího navrácení Zemi. Přesně si pamatuji na ten okamžik, kdy jsem cítila, že čas nazrává. Líbala jsem Vojtíškovu bezzubou pusinku, mazlila se s ním a on se na mě tak vážně podíval a ve svém pohledu moudrého stařešiny mi řekl, že „je čas“. Velmi mě to dojalo. Vlastně jsem částečně toužila si jeho placentu nechat navěky v mrazáku jako připomínku jeho narození, života jako takového, a vůbec se mi nechtělo ji dávat do Země. Několik dnů jsem to v sobě nechala zrát, a když jsem cítila, že jsem připravena, řekla jsem o tom muži. Jeli jsme společně i s Vojtíškem koupit „jeho strom“. Chodili jsme po celém zahradnictví a hledali ten správný, jedinečný strom pro Vojtíška. Nemohli jsme se shodnout, a tak jsme koupili dva stromky s tím, že do druhého dne jistě rozhodneme, který bude placentový.

Druhý den ráno si pamatuji, jako by to bylo dnes. Šla jsem s Vojtíškem na procházku přírodou, nikde nikdo, jen ticho, klid, mír, paprsky slunka nás hladily a vzduch v probouzejícím se jaru úplně kouzelně voněl. Čím víc jsem se vzdalovala civilizaci a současně Vojtíšek usínal, tím hlouběji jsem se nořila k sobě, do svého těla. Děkovala jsem mu za to, že bylo svatyní mému synovi a jeho placentě. Děkovala jsem mu za jeho krásu a dokonalou schopnost, ve které jim stvořilo cestu na Zemi. Ve vnitřním spočinutí, ve kterém se snad zastavil čas, jsem došla do samotného lůna přírody a tam mi začaly téct slzy vděčnosti, ve kterých jsem děkovala Matce Zemi, placentě a loučila se…

Když jsme se vrátili, vyndala jsem placentu z mrazáku a přendala ji do mísy, kde se pomalu rozmrazovala. Chodila jsem si ji prohlížet, hladit, děkovat jí a loučit se s ní. Stejně tak i starší dcera, které v té době bylo 15 let, si ji přišla prohlédnout. S mužem jsme se dohodli, že navečer ji vložíme do Země. Při odpolední procházce s Vojtíškem jsem se s ní v tichu sebe sama dál loučila a děkovala jí. Když jsme se vrátili, byla na místě, kde jsme v čase požehnání spolu s Vojtíškem často malovali, vykopaná prohlubeň pro její vložení do Země. Opodál stály připravené oba stromy. Placentu jsme láskyplně vložili do její „kolébky“, darovali jí květiny, kamínky, obrázek, který jsem namalovala, a hodili na ni několik hrstí hlíny. Vojtíšek nám dal najevo, který strom je „jeho“. Červený javor s krásně zakroucenými kořeny. Jemně jsme ho usadili na placentu a manžel jej zasypal.

Vojtíšek po pár chvílích udělal několik svých prvních plazících se „krůčků“, jimiž došel až do blízkosti svého stromu, hrál si s čerstvou hlínou, ochutnával ji a prostě „jen byl“. Pozorovala jsem, jak vnímavě celý proces prožívá, je jeho součástí a jak je pro něj důležitý. Byla to pro něj chvíle, ve které byl dokončen jeho příchod na Zemi, a porod se těmito okamžiky uzavíral. Cítila jsem, jak důležité a mnohaúrovňové to pro něj je, přesto je to slovy neuchopitelné. Byla jsem šťastná, hrdá a vděčná…

Sám byl v blízkosti svého stromku na holé Zemi, která jako kdyby se otevřela a v melodickém tepu ho objala svojí energií. V těch chvílích se okolo něj vytvořil průzračný opar, v němž světélkovalo tisíce hemžících se bublinek. Bylo to velmi dojemné, se slzami v očích jsem hleděla na tu podívanou, kterou vlastně ani slovy nejde popsat. Jen vím, že má obrovský smysl vracet placenty našich dětí zpět Zemi. O mnoho větší, než mohu slovy říct, o mnoho hlubší, než vím.

U stromku jsme v malé lucerničce nechali hořet svíčku, která tam zářila dlouho do noci. Tu a tam, když to tak cítím anebo má Vojtíšek narozeniny, ji tam zapalujeme dál. Vojtíšek od mala ví, že je to „jeho stromeček“, se kterým je propojen. Sotva chodil, začal jej zalévat sám svojí vlastní malou konévkou a pyšně jej hladíval. Jeho červený javor nádherně roste. Občas ho zastřihneme. Vojtíšek v něm má svého tichého spojence, který mu je zdrojem síly a darů Matky Země pro kterýkoliv okamžik jeho života.

Od chvíle, kdy se stal starším bráškou, připomínal, aby měl jeho mladší sourozenec Maxík také svůj strom. Protože Maxík na svůj strom čekal o něco delší dobu (o tom se dozvíte v následujícím příběhu), láskyplně navrhoval, že než jej bude mít, tak ten jeho bude zatím společný.

Hrdě ho ukazuje kamarádům a vnímá ho jako „svůj kouzelný strom“, který roste z lásky jeho placenty, díky které je on sám. Občas jej najdu v blízkosti jeho stromku. Tiše u něj sedí a má zavřené oči. Neruším ho. Když se později zeptám, co tam dělal, odpovídá: „Kouzelnou šňůrkou, kterou jsem propojený se stromečkem, čerpám úplně všechno, co tam mám schovaný.“

S láskou Radana

Back To Top