Co skrývá bedna pokladů?

Mami, mamko můžeš mi prosím tě vyndat z bedny pokladů moji pupeční šňůru?

Slyším během pár dnů už poněkolikáté od syna Vojtíška, pohlédnu na něj a v jeho očích vidím nedočkavé jiskření, ale i jistou nutnou potřebu dotknout se toho kousku sebe samého. A tak všeho nechávám a jdu se ponořit do té naší truhlice. Třeba se i v klidu nechat unášet v rozjímání, pomyslím si, což se ukazuje jako mylná domněnka, protože mi Vojta okamžitě asistuje a nadšeně vyndává titěrné capáčky, ve kterých udělal nejdřív první krůčky on a záhy Maxík. Užasle se dívá na pár černobílých fotek a nevěří, že i já byla takhle malá, až po vítězoslavné objevení krabičky s jeho pupeční šňůrou, u které radostně zvolá: „Tady je!“

Obřadně otevírá krabičku, usušenou šňůru si bere do dlaně, jako tisíce sluncí se rozzáří, blaženě si k ní přičichne a řekne: „Ach mami ona tak krásně voní, jako kdyby v ní byly schované všechny vůně na světě.“

Usmívám se a říkám mu: „Ano, jsou v ní všechny vůně světa – Život sám.“

Ve zjihlé vděčnosti ho pozoruji a před mým zrakem se odvíjí nádherný děj, kdy jindy neposedný Vojta je v krásném vakuu klidu a jen tiše čerpá Sílu tohoto momentu přítomnosti. Je to nesmírně krásné a posilující.

Potolikáté si uvědomuji, jak důležité a ničím nenahraditelné pojítko byla naše placenta a jak jsem vděčná, za znovuobjevení této zapomenuté moudrosti.

Za pár chvil se mě už poněkolikáté ptá: „Mami a kde máš svoji pupeční šňůru ty?“ A já mu zase už poněkolikáté vysvětluji, že když jsem se narodila, tak moje maminka (stejně jako mnoho dalších lidí dodnes) nevěděla, jak mnoho jsou placenta s pupeční šňůrou nenahraditelným kouskem nás samých. A netušila, že je důležité se o tento krásný symbol postarat, poděkovat mu za život a třeba se s ním nějak hezky rozloučit a kousek nechat na památku.

S dojetím v sobě nechávám dosednout jeho slova. Jako by se přede mnou odvíjel film několika let se stovkami situací, které psal Život sám a které mě vedly právě k této knize… a k samotnému provázení Placentovým rituálem.

Mé vzpomínky záhy proudí ve víření časové spirály do mrazivého únorového rána, kdy jsem mířila na Placentový rituál pro skupinu nádherných a vědomých lidí.

Tiché mrazivé květy v Posvátném šeptání samotného nejhlubšího jádra Země uvolňující teplé šťávy života, v nichž se sbíhají zázraky právě tak velkolepé jako když se Zemí nese oslavná píseň zrození vítající každého narozeného člověka.

Jako tisíce světélkujících jisker vděčné radosti se mnou rozbíhají nesdělitelné pocity, v nichž nezaměnitelně cítím a zase prožívám nesmírnou sílu otevřeného Posvátného prostoru zrození pro danou skupinu.

Nevím, jak se to děje, kdo to řídí, a přesto se to stejně jako několik týdnů příprav celé skupiny hmatatelně projevuje. A přestože to já sama prožívám už poněkolikáté a vždy je to jinak krásné, tak jsem v opětovném úžasu nad tou dokonalou prací Celku, který si počíná jedinečně.

Jsem objímána dokonale se rozpínající kolektivní vlnou Vyššího vědomí a nádherným dechem samé Podstaty Života a v tiché modlitbě po předchozích několika dnech příprav mířím na místo Placentového rituálu.

Mizí mé já a tak jako vždy se stávám jen pouhým nástrojem unikátních dějů, které ač vím, že přijdou, tak jako nikdy netuším, v jaké podobě budou.

Vystupuji z auta a mám dojem, že Nebe se Zemí se milují a tvoří nádherně slavnostní energii Života.

Vykládám první velkou várku tašek a pomalu mířím cestičkou k budově, a tak jako vždy na zahradě zdravím nádherný majestátní strom.

V pohroužení několikrát jdu zpět k autu pro další a další rituální potřeby a jako poslední beru svůj meditační kufr, který mě provází řadu let.

Na místě jsem tři hodiny před tím, než mám se skupinou zahájit Placentový rituál a pomalu vstupuji do zatím prázdného prostoru, kde jej uskutečníme. S prvním nádechem nasávám nepopsatelně nádherné fluidum, které se vlní v nesmlouvavé síle Placentového rituálu – přesahuje mě a dalece i vše, co je uchopitelné rozumem.

Je to nevysvětlitelné, nepochopitelné, ničím nepodložené a přesto vím, že tomu tak Je.

Pociťuji zachvívání stejné síly, která mě zavinula nepřekonatelnou mocí i tehdy, kdy jsem sama doma porodila svého syna.

Cítím tutéž mystickou vůni Života, jejímž zázrakům jsem se tehdy v pokorném odevzdání i nejhlubší důvěře podvolila a prožila v sobě největší děj Síly, kterou jsem jako žena mohla prožít.

Je tady, a to mě vede, abych v tom prázdném prostoru poklekla, zavírám oči, tiše se modlím a děkuji.

Až záhy chystám celý prostor, ze kterého se stává nádherná porodní Svatyně a ve spočinutí čekám na účastníky skupiny.

Společně vstupujeme dovnitř. Jsem připravena na tento okamžik, a přesto nikdy nepřipravená na reakce lidí, kteří nic netušíc co je čeká, vstupují do tohoto Království. Celé mě to zaplavuje nesmírnou láskou.

Momenty, kdy spolu s lidmi vstupuji do magického prostoru Placentového rituálu, jsou, jako kdybych otevírala Knihu Života, která zpívá milující píseň celému lidstvu a obzvlášť přítomným lidem.

S prvními nádechy fluida tohoto místa jsou přítomní lidé v dojetí, vděčnosti, štěstí, slzách i radosti a často v tiché úctě a vstřebávání nádherné Síly Života, jejíž vřídlo nás všechny zaplavuje…

A přesto, že je každý Placentový rituál v Jedinečné moci, tak zas a znovu prožívám Sílu prastarého vědění a vedení, kterým vděčím za napsání knihy. Vděčím jim i za to, že smím provázet Placentovými rituály, na kterých se dějí hluboce zásadní léčivé děje z Moci, které se klaním.

Pohlédnu na Vojtíška, který stále ještě drží svoji pupeční šňůru a se zalíbením si prohlíží obrázky, které kdy namaloval a říkám si, že má pravdu. Je velké štěstí, že k nám promluvila starobylá moudrost samé Podstaty Života.

Povídám mu, že to on byl zásadním poslem celého tohoto vědění. Protože právě ve chvíli, kdy se jeho Život v mém těle rozzářil, mě vedl svojí nesmírnou svéhlavostí (která mu vydržela doteď) 🙂 po tehdy neznámé cestě. A ta otevřela mnoho zázraků, které začaly psát jedinečný příběh požehnání nejen mně, ale i mnoha a mnoha dalším lidem.

S láskyplnou pokorou děkuji Síle, která mě stvořila a naplnila dechem Života.

Děkuji Vám všem. S láskou, Radana