skip to Main Content
Zvonílkův Placentový Příběh Aneb Jak Se Peče Placenta?

Zvonílkův placentový příběh aneb Jak se peče placenta?

S vděčností sdílím nádherně léčivý Placentový příběh a na všechny strany posílám tiché přání, aby každý člověk na naší planetě obnovil svoji  prapůvodní Sílu, se kterou na Zemi v Důvěře k sobě a Životu přicházel.

 

Pozítří oslaví Zvonimírek 11 měsíců. Dost často přemýšlím o tom, jak jsem je strávila a stále se občas vracím k porodu. Většinu věcí už jsem si zpracovala a smířila se s tím, že lépe jsem to udělat nemohla. Prostě jsem to v dané situaci jinak neuměla.

Dnes se s vámi chci podělit o příběh o placentě. Když mi předloni v létě kamarádka vyprávěla o tom, že jsou lidé, kteří narozenému dítěti neodstřihnou placentu, považovala jsem to za pěknou blbost.

No jen si to představte. Tahat spolu s novorozencem pořád všude i jeho placentu tak dlouho, dokud mu sama neodpadne. To může trvat třeba i týden. Určitě by mi všude překážela a bála bych se, že mu pupečník utrhnu. Navíc to nedělá ani žádné zvíře, které znám.

Jenže jak už to u mě bývá, odříkaného chleba si nakonec ukousnu největší krajíc. V průběhu těhotenství se ke mně jen tak mimochodem dostávaly různé informace o vztahu miminka a placenty.

Jeden z prvních byl rozhovor s Čeňkem Roseckým, který se věnuje konstelační terapii. Říkal v něm, že nejtěžší traumata, která s lidmi řeší, bývají ta způsobená předčasným odstřižením placenty. (Ano souhlasím, právě proto mezi nás přišla kniha Placentový rituál – zázračný nástroj, který tuto bolest v jakémkoliv věku u dětí i dospělých jemně a laskavě uzdravuje).

 

        A pak přišlo pár dalších informací:

Miminko i placenta se vyvíjejí ze stejných buněk.

Šimpanzi nosí placentu s mládětem tak dlouho, dokud pupečník sám neodpadne.

Děti, které se narodily v klidu, často velmi pláčou po ustřižení pupečníku.

Lidé, kteří vidí auru říkají, že uzavření aury miminka se navenek projeví odpadnutím pupečníku.

Některé národy nechávají děti připojené k placentě tak dlouho, dokud jim pupeční šňůra sama neodpadne.

 

Jak by mi asi bylo, kdyby mi někdo uřízl třeba nohu? Dítě s placentou stráví v bříšku opravdu dlouhý čas. Možná její funkce není tak omezená, jak si lékaři myslí.

Po několika měsících jsem došla k rozhodnutí, že by si miminko mělo rozhodnout samo o tom, zda placentu ještě potřebuje nebo už to dál zvládne bez ní. V bříšku se mnou komunikovalo dost a tušila jsem, že bych poznala, co si přeje.

Náš syn se ale rozhodl, že to na svět vezme po zadku. Nebyla jsem na tuto situaci vnitřně připravená a měla jsem jen 4 dny na to, abych se s ní vyrovnala. Sekci jsme zavrhli, stejně jako porod doma. Ve Vyškově byli nakloněni přirozenému porodu a primář porodnice nás velmi uklidnil. Navíc se tvářil, že s tzv. lotosovým porodem nemá problém.

Jak se ale v praxi ukázalo, problém s tím měla sestra z novorozeneckého oddělení, která vytvořila velký nátlak na to, že miminko musí prohlédnout pan primář v jiné místnosti. Tak se stalo, že Zvonimírka odnesli a mně placentu ani neukázali.

Trauma z toho, že jsem Zvonílkovi nedokázala ubránit jeho placentu, se mnou táhlo pěkných pár měsíců. Tenhle porod jsem teda nezvládla, zůstávalo zapsáno v mé mysli. Při každé vzpomínce na závěr porodu jsem brečela jak želva. Netušila jsem, jak to zpracovat.

Vypiš se z toho.

Namaluj si náhradní placentu.

Radily moudré hlasy.

A jak se to jako dělá?

Říkal ten v mé hlavě. Nešlo mi to.

Až jednoho dne přišla kamarádka, která se věnuje automatické kresbě a řekla mi:

Tak si ji upeč.

Pár dní jsem tenhle nápad zkoumala ze všech stran. Hlavou se mi honila spousta myšlenek o tom, že to je teda pěkná blbost a že se v tom možná moc babrám. Nakonec jsem ale zadělala kynuté těsto, udělala tři frgály a poté se ponořila do hloubky automatického pečení.

Hodila jsem poslední kus těsta na plech a nechala po něm jezdit ruce namočené ve vodě. Když se zastavily, koukala jsem na šišatý tvar a ptala se miminka v šátku, jestli je to ona. A brečela a brečela.

Pak mi pod ruku přišla hrušková povidla s černou jeřabinou, kterou jsem sbírala ještě s miminkem v bříšku. Potřela jsem jimi základ placentového koláče a posypala ho lesním ovocem.

S úžasem jsem hleděla na strom života, spleť cév, která na koláči vznikla. Po upečení navíc naše placenta vykrvácela. Byla dokonalá.

Většinu koláče jsem během třech dní snědla. Cítila jsem, jak se mi s každým soustem vrací do těla síla, kterou jsem u porodu odevzdala. Zbylou část jsem zakopala pod ovocnými stromy na zahradě. Zvonimírkovi jsem se naposled omluvila, že jsem jeho placentu nedovedla zachránit, a sobě jsem konečně odpustila.

Po pár měsících jsem poprosila šikovnou kamarádku, aby Zvoníčkovi ještě ušila placentu. Má ji mezi hračkami. Někdy se s ní krásně mazlí, jindy se k ní tulím já. Čím dál častěji už ale jen v klidu odpočívá a my jí děkujeme, za to, jak báječně po celou dobu plnila svou funkci.

Děkuji za láskyplné uzdravení Zvonimírka, jeho vědomé mamince za prožití tohoto silného příběhu a možnost jej zveřejnit. Pokud byste i svůj Placentový příběh rádi poslali do kola uzdravení a inspirace druhým lidem skrze tyto stránky, bude mi ctí.

Radana

Back To Top