Poselství sněženek

Prostor ničeho. Není zima a není ještě jaro. Je něco mezi tím a v tomtéž rovněž stojíme i my.

Jsou chvíle, kdy nabíráme dech ve spočinutí a čerpáme dary těchto okamžiků, v nichž v souladu s Přírodou procházíme velkolepým dějem obrození. A jsou chvíle, kdy už už prožíváme vzkříšení. Kus uhasíná a nové jiskry se rodí.

Jsme na pomyslné lávce mezi zimou a jarem.

Může na ní být mnoho oblázků, kamínků, nánosů, bahna a dalších rozmanitých věcí, které je třeba přijmout, opečovat a jestliže cítíme, že nám již neslouží, tak je volně pustit do plynoucí řeky Života pod námi.

Prostor, v němž pouštíme a rozvazujeme si svá pomyslná křídla, abychom s prvními paprsky jarního slunka mohli radostně vzlétnout, je obrozujícím dějem, kdy se Nebe miluje se Zemí, kdy se Tma dotýká Světla tak hluboce a opravdově, až je prozářena.

Můžeme spatřit kurážné posly jara – sněženky, přestože se pod sněhem ještě skrývá staré listí.

Těšit se z nesměle hřejivých paprsků slunka a zanedlouho pocítit ledový vítr na tváři i pořádnou chumelenici, která dává najevo, že je ještě stále čas tiše plout.

Prostor ničeho, kdy se čas pozastavuje a jsou momenty, jako kdyby mezi vydechnutím a nadechnutím bylo tiché nic, je blahodárnou sílou obrozující vše vně i uvnitř pro celý další cyklus.

Můžeme vnímat jiskřičky nového života a záměrů a současně uklízet až do své samotné podstaty, ve které se setkáme se syrovou pravdou našeho skutečného já, které touží povstat a naplno rozkvést.

Dotknout se smrti a jít vstříc Životu. Poklonit se starému a otevřít náruče novým Cestám.

Pohroužit se do klidu a radostně vyběhnout ven, kde už tu a tam voní jaro.

Prožít si smutek a nechat vytrysknout naději.

Promísit všechny ingredience Života a žít je tak hluboce a opravdově, až se nám tají dech.

Stavět mosty odhodlání žít v harmonii s Celkem a užít si nádherně obrozující děj vzkříšení naplno, s úctou k Životu až do jeho samotné podstaty, je způsob, skrze který se vracíme k tomu, co je opravdu důležité.

Je cestou, na které se můžeme prolnout s částí sebe sama, která přerůstá veškeré hranice a křísí samotný Zdroj toho nejsilnějšího, čeho se nám dostalo – Života v nás.