Znovuzrození Světla

Oslava Vánoc má svůj prapůvod v pohanské době, kdy byli lidé těsně spjati s přírodou a v den zimního Slunovratu oslavovali znovuzrození Světla. Obrozené Slunce vnímali jako důležitý symbol znovuzrození nejen Slunce samotného, ale i znovuzrození sebe samých. Křesťané do tohoto krásného období zasadili narození Ježíše a oslavují v něm zázračné Světlo Života.

Na rozdíl od nás žili naši pohanští předci v naprostém souladu s přírodou, s proměňujícími se cykly a toto období uctívali nejen vnější, ale i vnitřní oslavou, díky které se stejně jako Slunce navraceli do své síly.

Věděli, že energie Života, která v předchozím období přinesla mnohé plody, nyní směřuje své síly dovnitř a nastává čas ztišení. Dochází tak k završení a uzavření kruhu, který je už od pradávna symbolem Života. Každá rostlina i živočich se uzavírá vnějšímu a obrací se do sebe, ke svým kořenům, a v tichém pohroužení obnovuje své síly.

Období zimního Slunovratu se přirozeně v koloběhu roku dodnes, navzdory uspěchané době, zračí v každém z nás a je k naší velké škodě, že jsme ho zapomněli prožívat. Kvůli tomu je pro nás téměř nemožné obrození vlastních sil, čerpání zjevné podpory v souladu s celkem i propojení se Zdrojem.

Naši předci žili v  jednoduchosti, úctě a následovali přirozené děje Života uvnitř i vně. Ve svém bytí tvořili portál propojení s planetou i Vesmírem prostřednictvím zcela prostého každodenního života. Své příběhy vytvářeli v porozumění sobě i Vyšším silám, aniž by strávili půlku života objevováním „toho, co mají dělat,“ či běháním od jednoho terapeuta ke druhému. Nehledali další a další metody, které by jim zaručeně zjednodušily život, ale prostě a obyčejně (v úctě) žili.

Pak se kdysi kdesi stalo, že jsme zatoužili oblé kolo roku proměnit v lineární způsob života. Chtěli jsme být stále stejně efektivní, stále podávat maximální výkon, ale je to stejné, jako kdybychom nutili jabloň, aby stále plodila jablka. Pod tlakem, který sami sobě způsobujeme, se z našich životů vytratilo prožívání ztišení a vědomé vnoření do našeho vnitřního světa. Jsme odpojeni od svých kořenů a z toho plyne nedostatek výživy – se všemi důsledky.

Hledáme opravdovost a splynutí s celkem, ale nemůžeme je nalézt. Prázdnotu, kterou cítíme, se snažíme zaplnit umělou zábavou, která však přináší jen hlubší oddělení od nás samých i od celku. Jako kdyby si jakási neviditelná síla podmanila lidstvo a vyvolávala mylnou představu, že vnější je víc než vnitřní.

Znovuzrození, ryzí symbol Vánoc, tak postupně získal podobu konzumních prožitků. Poddáváme se tlaku a všudypřítomnému neklidu, který otupuje přirozenou potřebu rozjímání a pohroužení se do sebe sama. Je důležité si uvědomit, že to, že podléháme uměle vytvořenému způsobu života, je z principu evolučním nesouladem. Jeho motorem je bolestná touha po lásce, vyživení, důvěře, síle a dalších hodnotách, které nám zoufale chybí. Je to důsledek odpojení se od našich kořenů a naší síly.

Většina lidí západní společnosti celý život různými způsoby hledá sebe samé v touze po vlastní celistvosti. Hledáme všude, ale nemůžeme to najít. A to i přesto, že se z našich hlubin ozývá touha po prožití vlastní síly a důvěry, se kterou jsme se na Zemi narodili.

 

💗💗💗

Právě čas Vánoc, čas zimního slunovratu, rozechvívá vibrace, jež oslavují nejen zrození Slunce, ale i zrození každého z nás, a připomíná nám tak naše první okamžiky na Zemi. V této době se otevírají stavidla posvátné paměti Života. Ta k nám tiše hovoří a rozeznívá naše zasuté vzpomínky ještě intenzivněji než kdykoliv jindy během roku. Každou naší buňkou nyní zní láskyplné poselství, jak blažený soulad jsme prožívali v děloze, v malinovém světě u své maminky, a to i ve chvíli, kdy jsme přicházeli na Zemi.

💗💗💗

 

Spirála Života každého z nás v tomto čase vede za hranice našeho narození, do období, kdy jsme sami sebe zažívali jako jedinečnou bytost, která sobě i planetě přináší Světlo. V tomto blaženém čase jsme tvořili monádu, jeden nerozdělitelný celek, s naší placentou. Byli jsme si vědomi její zázračnosti i toho, že bez ní bychom neexistovali. To díky placentě jsme byli napojeni na Zdroj a čerpali jsme cennou spirituální i biologickou výživu, a zráli tak k samostatnému Životu na Zemi jako Božské bytosti.

 

💗💗💗

Pro zachování tohoto fluida a pro jemnou adaptaci nové Bytosti na Zemi to Příroda zařídila tak, že miminku v okamžicích po narození proudí z jeho placenty poslední krůpěje, které podporují jeho bezpečné a láskyplné přeladění do Života na Zemi. Dítě si díky tomu po svém narození uchovává důvěru a sílu, se kterou na Zemi přichází, a otevírá se dalšímu ději – zapouští kořeny své existence na Zemi.

💗💗💗

V úctě, které je Život sám hoden, se tento děj odehrává přirozeně a naprosto famózně. Snad v dobrém úmyslu jej člověk zatoužil popohnat a vytvořil normu okamžitého odpojení narozeného dítěte od jeho placenty v domnění, že už dosloužila. Jenže děťátko kvůli tomu krátce po příchodu na svět prožívá obrovskou ztrátu části sebe.

Kvůli hrubému, neuctivému, ale především nevědomému přístupu k jeho přirozeným potřebám přichází o dary, které mu bezvýhradně náleží. Je ochromeno nedostatkem výživy, paralyzováno strachem, zraněno a jeho první chvíle jsou plné zmaru. A právě z těchto chvil se začne odvíjet veškeré jeho prožívání, ve kterém se opakují bolestné prožitky, ale i touha najít sebe sama. Je pro něj těžké, až nemožné zapuštění kořenů na Zemi, stále hledá své místo. Hledá sebe. Chybí mu síla realizovat své vize a dotahovat věci do konce, protože nemohlo ani proces svého narození dokončit v souladu se svými potřebami. Cítí se nestabilně, tápe, je nevyživeno. Hledá…

V lepší variantě se formou různých terapií touží sladit se sebou a především sebe najít. V horším se oddá konzumnímu prožívání života a krátkodobým útěchám, které se den co den ze všech stran nabízí.

Pohlédneme­‑li na to zrakem lásky, spatříme nejen zdevastovanou Zemi, ale i příčinu: kolektivní touhu utišit obrovské nedovyživení, které již několik generací prožíváme při svém narození. Lidstvo má „stále málo“ a alarmující stav naší planety to pořád jasněji ukazuje.

💗💗💗

Naše placenta je pojítkem mezi námi a naší maminkou a na symbolické úrovni vyjadřuje Velkou Matku. To, jaký vztah máme k naší placentě, se odráží na našem prožívání a na vztahu k samotné Matce Zemi. Je znát, jak hmatatelně nám chybí spojení se zdrojem naší výživy, s našimi kořeny – s naším Stromem Života, který je na placentě každého člověka zobrazen. Pak je v podstatě „logické“, že všudypřítomná nenasytnost a lačnost není dána špatným charakterem lidstva, nýbrž bolavou touhou po dosycení.

Vždyť placenty plné drahocenné síly, která náležela jen a jen nám, zůstaly neuctěny, a byly dokonce odkopnuty jako odpad. Je pro nás téměř nemožné, abychom se propojili s tepající sílou veškerého požehnání Života a otevřeli se prožitkům radosti, lásky, blahobytu a štěstí, neboť v okamžiku, kdy se tyto vibrace skrze nás měly rozvinout, byly necitlivě zničeny. Pokračujeme v separaci, kterou jsme prožili při svém narození, pokračujeme ve vykořenění a v zoufalství žijeme životy, které se „mají“ žít, aniž bychom žili tak, jak opravdu chceme. Jak bychom také mohli žít v harmonii s přírodou jako naši předci, když nemáme soulad sami v sobě? Máme ale naději.

💗💗💗

Nyní, kdy Slunce prochází znovuzrozením, celou naší planetou přirozeně proudí energie zrození a obnovy a brány Života tiše žehnají přerodu každého z nás. Pojďme požehnání těchto dnů využít. Vraťme se do Jednoty, kterou jsme cítili jako miminka v děloze naší maminky. Nalaďme se na svou placentu i na dary, které pro nás stále má. Ona je cestou ke Zdroji. Ve spojení s placentou jsme byli ve stavu celistvosti, zcela ponořeni do vědomí sebe sama.

Spojením s ní znovu nabydeme svoji ztracenou sílu, začneme čerpat z dosud nepoznaných zdrojů a láskyplně zhojíme potřeby, které v okamžiku narození zůstaly nedosyceny. Tím v sobě oživíme pradávný tep Života a splyneme v jeho strhující síle. To nás zaplaví takovým štěstím, blahobytem a láskou, že pro ně neexistují žádná slova.

Placentový rituál je velmi hluboký a doslova zázračný nástroj, kterým můžeme obnovit své ztracené propojení s posvátnými silami Života. Díky němu splyneme s Opravdovostí, se kterou jsme na tuto Zemi přicházeli. Prožijeme tak znovuzrození a otevřeme se fascinující síle uvnitř sebe, díky které už náš Život nikdy nebude jako dřív.

Placentový rituál je bez nadsázky pro každého člověka nezbytností, která tvoří pevný základ pro Život na Zemi. Je hojivým lékem a nadějí pro každého z nás i pro celé lidstvo. Dozráli jsme totiž do vědomí, ve kterém se otevíráme nejen novému a nepoznanému, ale rovněž se vracíme i ke starým a osvědčeným způsobům, jimiž se otevíráme úctě k sobě a Životu.

Je to jen začátek, kterým se spustí i několik let trvající proces obrody a napojování se na své zdroje. S hlubokou pokorou a ve velké vděčnosti jsem jej z Posvátné moudrosti přivedla na svět a z tichého vyprávění napsala knihu, která nás bezpečným způsobem provede celým Placentovým rituálem, po spirále Života k sobě samým. Knihou proplouvá vědění, o jehož podstatě toho zatím mnoho netušíme, a ukazuje, že jsme jako lidstvo dozráli do zásadního období.

💗💗💗

A teď už si zapalte svíčku a alespoň v myšlenkách se dotkněte své placenty. Pohlaďte ji, obejměte, spočiňte na ní jako na podušce… splyňte v zázračném objetí toho nejkrásnějšího daru, který jste pro Život na Zemi dostali, a uvidíte, co všechno se začne dít.

💗💗💗

S láskou, Radana