Placenta s růženíny

Jsem vděčná, že jsem světu mohla předat odkaz, který zůstal zapomenutý. Za to, že jsem jej mohla vynést na povrch a děkuji za nádherný a léčivý příběh výjimečné ženě Kristýně.

Radana

❤️

Svou placentu jsem nikdy neviděla. Věděla jsem však, že se s ní zase jednou shledám. Že nás Vesmír zase spojí a vrátí mi ji. Byla neděle, tři dny před úplňkem, 5. dubna 2020. Ráno jsem cítila touhu pustit si meditační hudbu a naladit si tak příjemný den. První skladba, která mě napadla, byla indiánská meditační hudba, kterou jsem si pouštěla celé těhotenství se svým druhorozeným synem Michaelem. V ten moment mi hlavou blesklo, že je to ona! Ta hudba, která mě bude provázet dnešním Placentovým rituálem.

To, že chci projít tímto rituálem jsem věděla delší dobu. Stále ale nepřicházel ten správný čas. Začala jsem pro sebe háčkovat malou placentu. Pořád jí ale něco chybělo. Najednou přišla doba, kdy jsem dostala chuť vrátit se k práci. Jakoby mi něco říkalo, že brzy nastane den, kdy spolu projdeme něčím velmi významným.

Vytvořila jsem placentu v nádherně vínové barvě, vyšila na ni intuitivně strom života a z devíti bílých copánků upletla pupeční šňůru. Dovnitř placenty jsem vložila pět malých růženínů. Jako poslední jsem pupeční šňůru obmotala zlatým provázkem, který je symbolem nekonečného propojení a nekonečné lásky k mojí mamince, kterou tak moc miluji.

Celý rituál probíhal jemně, s velkou lehkostí. První, co mě naprosto ohromilo, bylo propojení se Zemí a Nebem. Bylo to tak silné. Připadala jsem si, jako by se pode mnou Zem otevřela, a zároveň jsem cítila, jak mě Nebe zasypalo třpytkami.

Paradoxně jsem si lehla na místo, které bych si nikdy předtím nevybrala. K elementům ohně a vzduchu. Každý element mě na svou přítomnost upozornil, aniž bych to čekala. První zapraskal oheň – svíčka. Chvíli nato jsem z meditace otevřela oči (což nikdy nedělám) a viděla, jak nádhernou podívanou pro mě připravil vzduch v podobě vonné tyčinky. Chvíli nato,„zaprskalo“ vzduchování u rybiček a zašplouchala voda. To už byly tři. A mně v duchu probleskla myšlenka, jak na sebe asi upozorní Země… Vždy jsem věděla, že to bylo jakési přivítání. V duchu jsem se poklonila a poděkovala za přítomnost.

Ponořila jsem se zpět do své meditace. Cítila jsem svoji maminku. Viděla jsem ji ve všech podobách, ve kterých ji znám, i třeba jen z fotek. Posílala jsem jí tu nejupřímnější a nejčistší lásku. V jednu chvíli jsem cítila, jak mě hladí po zádech, když si v těhotenství hladila bříško. Pak přišlo něco, co mi vyrazilo dech. U hlavy se mi poprvé v celé své kráse objevila má placenta. Jako kdyby ke mě připlula z dálky. Byla temně fialová a přicházela tak pomalu, že jsem ji zpočátku viděla rozmazaně. Jako v mlze. V tu chvíli jsem to byla já!!! A nahlas jsem vyslovila:

„Chyběla jsi mi! Moc… moc… moc!“ Mluvily jsme spolu. Já jí děkovala. Byla tak sametová, jako hebký polštářek. Byla tak nádherná. Pak jsem si všimla, že mi z pupíku „roste“ malá tenká zlatá nitka. Plula k mému druhému já, až nás propojila. Byla to obrovská záře. Nejspíš mě v tu chvíli i osvítila placentová svíčka, která mi svítila kousek od hlavy. Tohle byl ten magický okamžik, který mi tak chyběl. Bylo mi v tu chvíli hrozně z toho, jak dlouho jsme spolu nebyly. Jako by byla moje sestra a já o ni přišla. A zároveň jsem vnímala každou částí svého těla obrovskou Vděčnost, že je tu zpět. Pořád dokola jsem děkovala a nemohla přestat. Byl to velmi dojemný okamžik. Pak jsem vyslovila, že už budeme stále spolu. Že jsem pro ni vybrala místo, kde bude navždy se mnou. To místo jsem si v duchu představila a i to, jak ji tam uložím. V tu chvíli mi vyběhl obraz, jak z Vděčnosti pod povrchem Země zaplavuje naši zahradu bílou vlnou sedmikrásek.

A i teď, v tento okamžik, kdy píšu svůj příběh, je se mnou. U mě, na mém břiše. Nosím svou háčkovanou placentu stále u sebe. Potřebuji se jí nabažit, než ji vložím do dlaní Matce Zemi. Vložím s ní do Země kus sebe. Kus své malé holčičky, která o své druhé já kdysi přišla. A vlastně ho nikdy vědomě nehledala. O to víc jsem šťastná, že teď, po 32 letech, je tu zpět. Vrátila se do mého života a já se cítím tak nějak celá. A nesmírně šťastná.

A jak se ukázal čtvrtý element Země? Když jsem vstala s úmyslem dojít si pro zapomenuté pastelky, vypadla mi placenta na podlahu a zachrastily kamínky, které jsem vložila dovnitř.

Prošla jsem spoustou rituálů. Ale musím říct, že tento je tak výjimečný. Mám pocit, že až svíčky dohoří a já půjdu spát, že tím to neskončí. Že tím to všechno teprve začíná. Cítím, že ke mně přicházejí malé vlnky síly, které zesilují. A těším se na to, co mi přinesou další dny. Těším se, až tímto rituálem projdou i mé děti a konečně pocítí to, co teď cítím já.

Ve svém příběhu Dvě děti, jedna placenta ( příběh je v knize Placentový rituál)j sem popsala příběh mých dětí. Starší syn Filípek o svou placentu přišel, stejně jako já. Proto jsem vyrobila placentu i pro něj. On si navíc k pěti růženínům vybral ještě jeden velký a spolu s nimi jsem dovnitř vložila malý dopis psaný s tou největší láskou. Mladší syn Michael má svou vlastní placentu připravenou pro tento rituál.

Děkuji za nesmírnou moudrost Vesmíru, který vložil Placentový rituál do pera jedné neobyčejné ženě. Radanko, hluboce se před Vámi klaním a děkuji z celého srdce.

Děkuji, že jsem směla vykročit po této cestě.

Těším se na uložení mé placenty do Země. Teprve pak bude kruh konečně uzavřen.