Když se les rozezpívá

Dobrý den, milá Radano,

rozhodla jsem se sepsat své prožitky s Placentovým rituálem.

V týdnu, jak jsem Vám psala, si holky nakreslily obrázky k placentě. Nedělala jsem tedy žádný rituál a tak, jen jsem jim řekla, že budeme sázet stromy a že si mohou nakreslit obrázek a vyrobit placentu, aby jí mohly poděkovat a uložit ji do Země společně s nějakým stromem.

Ohromně mě nadchla Amálka! Ona si vyťupala nádhernou placentu během chvilky, nakreslila jí obrázek a byla rozhodnutá, že jí chce poděkovat, jako jsme to už dělali před rokem Matouškovi. Tohle bylo neuvěřitelně rozhodné a jasné! Takže jsem dle Vaší knihy odsunula hlavu – co by se mělo a nemělo, a nechala to tak, jak to bylo.

Amálka si vybrala třešeň, která bude dominovat naší jedlé a bylinkové zahrádce. Ještě včera jsem tam z dlaždic vytvořila spirálu, kterou jsem původně vůbec neplánovala, ale přišlo to samo při pokládání dlaždic.

S Amálkou jsme rituál udělaly ve čtvrtek a bylo na ní vidět, že je na to hrdá, že už má také svůj strom jako Matoušek.

S Nelinkou to celé od začátku „dřelo“. Problém kreslit obrázek, problém najít něco, co by jí placentu připomnělo… až to v pátek odpoledne vyvrcholilo ohromnou scénou, kdy si měla hlídat svou vybranou jabloň a místo, kam ji chce dát (určila jsem tři a mohla si vybrat), ale neustále někam odcházela (v domě), telefonovat, číst si.

Celé to vlastně zapadlo na své místo. Jak byla stále někde pryč, nebavilo mě ji nahánět, je jí 11, a tak už přeci ví, že když něco chce, má u toho být. Hodila to na mě, že za to můžu já, že její strom je jinde a že tam není rituál a že já budu mít svou placentu někde v lese a ona musí tady atd. Nakonec jsme nic nedělali, protože u ní by to nebylo správně. Tady je opravdu třeba dodržet postup z Vaší knihy. Nejprve já. 🙂

Včera večer jsem se konečně dostala k rituálu. Měla jsem úplně ideální podmínky a celé mi to připadalo, jako by to bylo deset minut. Jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že to bylo skoro jeden a půl hodiny!

Připravila jsem si opravdu krásný a příjemný kruh. Spojení se mi konečně dařilo, viděla jsem krásně svou placentu i pupečník a spojení s mým pupíkem… ale nepulzovalo nic. Poděkovala jsem tedy Bohu, Ježíši i Panně Marii za pomoc a vedení při tomto rituálu tak, aby došlo k uzdravení a pevnému a stálému propojení. A najednou! Šly z placenty jako kdyby rázové vlny pupečníkem do mého břicha! Bylo to neuvěřitelné. Břicho mi vibrovalo. A spustila se lavina myšlenek: odpojili mě od těla… odebrali mi energii… vzali mi sílu… odpojili mě od ženské energie!!! … odpojili mě od Země! Byla to síla, která procházela mou hlavou… a najednou jsem začala plakat, plakat, plakat… jako by všechny ty věty byly AHA momentem a spojením se situacemi v mém dosavadním životě.

Byl to opravdu zajímavý proces. Vibrovalo mi břicho, potom chodidla a dlaně, postupně jsem tu vibraci vnímala různě v těle. Uvnitř jsem ale opravdu vnímala klid, i přes pláč. Najednou jsem všechny ty energie vnímala a viděla jsem energii z pupečníku, která ke mně proudí a mění barvy – růžovo­‑červená se zlatou, ale primárně tam byla růžová, pak i modrá. Přitom tělo vibrovalo. Pak se mi začal ukazovat obrázek, při kterém jsem se otočila na záda a natáhla se tak, abych byla stále v kruhu. Viděla jsem sebe, jak stojím v kořenech obrovského dubu. Postupně zářím a spojuji se se Zemí a s Ním. Nechala jsem vše proudit a vnímala pulzování chodidel. Potom jsem se ještě chvíli koukala do plamene svíčky. Poděkovala jsem a sfoukla svíčky. Vše jsem nechala na místě až do rána. A nemohla jsem usnout…

Děkuji za knížku a děkuji i za pochopení a podporu. Vážím si toho.

Bára

 

 

Po dvou dnech:

 

Milá Radano,

tak musím uznat, že rituál byl silný a asi i načasovaný… nemohu od té doby usínat, jako bych večer byla nabitá energií, která mi nedá spát (ležím v posteli snad dvě hodiny). Přes den jsem naopak unavená, cítím slabost celého těla… Ale, co je důležité, včera se mi začaly vracet vzpomínky na mého prvního přítele. Byli jsme spolu pět let, do mých 21 let. Odešla jsem od něj já, už jsem nemohla dál. Bydlela jsem u nich od 19 let, jeho maminka měla rakovinu, zemřela rok před mým odchodem. Neunesla jsem péči o domácnost a dva dospělé chlapy při studiu VŠ a k tomu téměř každodenní práci a praxi :(. Víte, najednou jako by mnou projela vlna… včera v noci, v posteli mě zaplavila taková vlna smutku… a najednou to tam bylo… milovala jsem ho. Opravdu jsem ho milovala, ale neuměla jsem naložit se vším tím okolo. A zabila jsem tím lásku v sobě… teď také pláču. Nevím, co s tím, tak to nechávám jít ven… věřím, že se vše děje pro dobro nás všech.

Bára

 

 

Po pár dalších dnech:

 

Krásné dopoledne, milá Radano,

přiznám se, že se mi do rituálu ale vůbec nechtělo. Odkládala jsem ho, odkládala, až minulý víkned se mi neustále vracel obrázek – vize – jak ukládám svou placentu k mému oblíbenému dubu. Obrázek se mi ukazoval tři dny a byla z něj cítit naléhavost, jako kdyby mě strom už sám volal. Bylo to zvláštní.

Chtěla jsem rituál udělat v pondělí večer, ale usnula jsem s dětmi. Došlo na něj tedy v úterý. Propojení bylo snazší než minule, cítila jsem se jako doma. Ale jeden obrázek mě tedy zarazil, překvapil. Těsně před propojením mi bylo ukázáno – nevím, jestli jsem to dobře pochopila – asi jsem v děloze nebyla sama. Byl mi ukázán plod, na tom úplném začátku těhotenství, kdy ještě nemá tvar miminka. Jako kdyby to bylo „cink!“. Ale vůbec mě to neděsilo, nevadilo, nic z toho. Jako kdyby další dílek do skládanky mého života? Nevím. Měla jsem to vidět a věřím, že to bylo vysvětlení mých pocitů odporu z minulého rituálu. Potom došlo ke krásnému propojení s placentou, bylo mi zase teplo, teploučko a cítila jsem pulzování břicha. Tentokrát bylo vše rychlé a příjemné. A pak – opět stejný obrázek… můj strom mě volal! Bylo mi krásně.

Druhý den dopoledne jsem vzala děti – Amálku a Matouška, Nelinka jela k tátovi. Jeli jsme k mému stromu, kam jsem při rituálu uložila placentu z ovčí vlny a strom lásky, který mi Amálka vyťupala. Uložila jsem tam zároveň „poklady“, drahé kameny a šperky z drahých kamenů, které tu pár let čekaly na vhodnou příležitost, aby mohly být uloženy do země. Když jsem si přečetla modlitby a uložila placentu s obrázkem a vším ostatním, děti se sebraly a odešly :D. Zasypávala jsem ji tedy hlínou už sama.

Když jsem od stromu sestoupila dolů, les se rozezpíval! První bylo slyšet i vidět káně, které kroužilo nad námi. Ostatní ptáčci se přidali po chvilce a vítr jako by mě hladil po vlasech, listí k tomu šepotalo a celkově jsem vnímala, jako by nás obestoupila radost, která se vznášela kolem nás! Radost ze života!

Poslední dny se cítím unavená, včera už ne tolik, ale i po rituálu jsem usínala s dětmi :).

Děkuji Vám velmi za tuto cestu. Těším se, že teď přijdou na řadu děti – jejich rituály.

Ing. Barbora Stehlíková