skip to Main Content
Můj Vlastní Placentový Rituál

Můj vlastní Placentový rituál

Povím vám, že to byla pořádná jízda, plná nepředvídatelných dějů a rozmanitých vnitřních i vnějších prožitků, které mnou nejednou pěkně zamávaly.

Poprvé se mi toto téma otevřelo, když byl Vojtíšek malý a já pro něj vytvořila Placentový rituál. Tehdy jsem si uvědomila, že i mě tento prožitek chybí. Začala jsem pracovat ve svém nitru a probouzet propojení se svojí placentou, které jsem krůček po krůčku rozvíjela a posilovala. Pozorovala jsem, jak každý člověk, jehož průvodkyní jsem, má tuto rovinu sebe sama bolavou a nezávisle na tom, kým je, to v mnohém ovlivňuje všechny roviny bytí. Vše do sebe začalo zapadat a já si uvědomila, že o tom prostě „musím“ napsat a podělit se o to se všemi, kteří to ještě nevědí. Začala jsem psát Placentový rituál. Myslela jsem si, že bude na pět stran a bude součástí knihy rituálů nebo jej vydám jako malou brožurku. Nenapadlo mě, že píšu knihu (která se vlastně psala sama). Jak přibývaly slova a stránky, v symbióze s tím se děl můj vlastní Placentový rituál. Skládal se z mnoha nepatrných, ale do sebe přesně zapadajících, důležitých událostí a prožitků.

Vše, co se dělo uvnitř mě, se záhy zhmotňovalo. Jako kdyby každý záchvěv energie mého Placentového rituálu dával do pohybu neuvěřitelné síly. Ty mi záhy do života pouštěly svěží události, které rozpouštěly dosavadní „vše“: rámce, vzorce, způsoby, zvyky, návyky a mnoho dalšího, a to jak uvnitř, tak vně. Vše bylo jemně či bouřlivěji čištěno a měněno. Ať to bylo jakkoliv, bylo to osvobozující a úlevné. Pro své prožitky a celý děj nemám přesná slova. Bylo to, jako kdyby neviditelné mříže okolo mě, o kterých jsem neměla ani tušení, začaly postupně mizet, a mě to pouštělo tam, kam jsem dřív nemohla. Uvědomila jsem si, že ač jsem do té doby žila spokojeným, naplněným a ve všech oblastech štědrým životem, něco mi chybělo. Aniž jsem tušila, že mi něco chybí.

Jednoho večera jsem Vojtíškovi už poněkolikáté na jeho přání četla pohádku o placentě (pohádka je součástí této knihy). Jako vždy prožíval každé mé slovo, a když jsem dočetla, ptal se mě s upřímným zájmem: „mamko, a kde máš vlastně svůj stromeček a placentu ty?“ Odpověděla jsem mu, že žádný nemám, protože když jsem se narodila, moje maminka nevěděla, že má placentu vrátit Zemi a třeba na ní zasadit strom, a že zůstala v porodnici. Zděšeně se na mě podíval a povídal: „ouu ne, to je ale hrozné! Ale to je ta tvoje placenta nesmírně smutná a ty jsi taková chudinka, že nemáš svůj strom, jak je to možné? Co budeš dělat?“ Jeho obrovské oči plné lásky na mě soucitně hleděly a on absolutně nemohl pochopit, jak můžu existovat bez svého stromu! Vlastně nemám příhodná slova, která by vyjádřila jeho upřímný zájem a opravdovou hloubku, ve které tuto situaci ve svých pěti letech prožíval. Síla jeho energie, podpory a upřímné účasti jako kdyby stvořila klíč, který začal odemykat mé vnitřní roviny. Rozlévalo se mnou dojetí nad Vojtíškovým upřímným zájmem o to, že nemám svůj strom, a Vojtíšek, v tu chvíli plně soustředěn, řekl: „mamko, přišel jsem na to, jak to vyřešíme: můžeš si půjčovat ten můj stromeček.“ To už mi tekly slzy vděčnosti, ale i hrdosti na mého syna…

Každopádně tento náš rozhovor ve mně otevřel téma mého stromu a já prociťovala z mnoha rovin a pohledů, jak to vlastně mám. Nebyl to proces na jedno odpoledne, ale několikatýdenní práce, ve které jsem v upřímnosti k sobě sama prožívala, „co s tím“, a s plynulou proměnlivostí se vyvíjela k sobě samé a své opravdové potřebě. Blížily se mé narozeniny a já jednoznačně cítila, že právě to je magický den, ve kterém potřebuji završit své narození na Zemi.

Již několik dní před narozeninami jsem své zrození prožívala nejprve v mnoha střípcích a večer před nimi „jsem se narodila“ v ucelenosti jednoho prožitku. Spolu se mnou se znovu narodila i má placenta. Bylo to náročné, ale současně osvobozující. Prožívala jsem, jak se každou mojí rovinou rozehrává dokonalá hudba, ve které se současně „přepisuje“ můj porodní prožitek, a plní mě důvěrou, bezpečím, sílou, láskou k životu a k sobě samé. Zahalena a naplněna blahem jsem usínala.

Ráno jsem hned „věděla“, co udělám, bylo to tak silné a jednoznačné! Bylo to mojí pravdou a niternou potřebou.

Byl nádherný mrazivý lednový den, připravila jsem děti a odjela s nimi na krásné, posvátné místo, kde jsem uspořádala už několik obřadů. Místem protéká potok, který je v zimě plný zamrzlých krystalů, krápníků a rampouchů, a přesto v něm voda stále proudí. Když jsme šli na místo, povídala jsem jim o tom, že toto je můj Placentový rituál, v němž završím své narození a propojení se svojí placentou. Vojtíšek byl nadšený, že (konečně) má placenta nebude smutná, a malý Maxík si to prožíval spokojeně po svém. Do tekoucí vody v potoce jsme nejprve házeli okvětní lístky různobarevných suchých růží, které mi manžel (nebo já sama) kupuje a které si nechávám. Pozorovala jsem překrásný tanec okvětních lístků, s nimiž si proudy vody hrály, točily je a různě míchaly. Posílala jsem je po vodě, elementu, který mám tak moc ráda a který je „mojí součástí“. Dívala jsem se za nimi, jak je voda nadnáší a ony hravě plavou na její hladině, zrovna jako já ve svém životě. Poté jsem z kapsy vyndala malou, temně rudou háčkovanou placentu, která mě několik měsíců provázela a byla „mým symbolem“. Poděkovala jsem jí, poklonila se a se slovy vděčnosti a lásky ji pustila za okvětními lístky do potoka. Potok byl lemován kouzly mrazivé Královny, která jako kdyby věděla (jistěže věděla), že stvořila slavnostní cestu. V průzračné vodě se háčkovaná placenta několikrát divoce zatočila a už byla unášena dál. Na pár chvil se ještě zastavila o kořen stromu, sahajícího do vody, a zůstala ve svém tichém tanci, jako kdyby se loučila. Sešla jsem do její blízkosti a v tom okamžiku na mě dopadly zlaté paprsky Slunce, které zakončily slavnostní okamžik celého děje. Ze zmrzlé Země pode mnou vytryskl gejzír rubínově červeného světla, které mnou začalo proudit.

Rozvibrovaly mě obrovské exploze tichého štěstí, blaha, vděčnosti a míru. Propojila jsem se, nesmírně hluboce a silně, s tepající sílou sebe sama a v pravidelných pulsech jsem vnímala šumění blahodárných esencí své druhé, posvátné části. Mé placenty.

Odpoledne jsem doma dopálila placentovou svíčku, která mě provázela mým „narozením“, a ve vděčnosti a v tichu sebe sama jsem doprožívala všechny nesdělitelné a přesahující okamžiky.

Můj život se rituálem opravdu hodně změnil. Věci, které mi dříve nešly, bála jsem se jich anebo mě stály hodně dřiny, se daly úplně přirozeně do pohybu a jsou radostnou součástí mých dnů. Velmi významně se otevřel zdroj štědrosti, spokojenosti, rovnováhy, jedinečnosti a pocitu mé vlastní Božskosti. Ukotvila jsem se a napojila na pramen (sebe)důvěry, síly, lásky, bezpečí a mnoha dalších pozitivních vibrací, které dohromady tvoří můj nádherný posvátný Strom Života, labyrint mého poznání a štěstí, díky kterému jsem tou, kterou jsem, a jsem tak šťastná. Moc přeji všem ženám i mužům, aby je jejich cesty vedly k naplnění a završení jejich zrození, v němž pocítí a prožijí dary štěstí na Zemi.

S láskou Radana

Příspěvek má jeden komentář
  1. Zdravím, tohle je komentář.
    Chcete-li začít se schvalováním, úpravami a mazáním komentářů, pak si prohlédněte sekci Komentáře na nástěnce.
    Profilové obrázky komentujících vám přináší služba Gravatar.

Comments are closed.

Back To Top