Placenta jako symbol

Dnes s vámi sdílím velmi moudře napsaný pohled na placentu, vědomou práci s ní při porodu i pohled na to, jak s placentou naložit. Nepsala jsem ho já, ale úžasná @Lucie Ernst, která je mnohonásobnou maminkou a velmi inspirativní, vědomou ženou. Samotný článek je krásným, silným poselstvím a já děkuji za možnost se s Vámi o něj podělit .

Co pro mě představuje a symbolizuje placenta? Jak ji vnímám? To jsou otázky, přiznávám, které mi ještě nikdo nepoložil. Je to téma, o kterém se v běžném životě vlastně vůbec nemluví. A proč taky, že? Víme, jak placenta vlastně vypadá? Jak je velká? Viděli jsme ji na vlastní oči? A proč bychom ji vlastně měli vidět? Není to zbytečné?

Já jsem v minulosti nad tímto tématem také nijak nepřemýšlela. Nepřišlo mi podstatné. Až v prvním těhotenství, kdy jsem se chystala na domácí porod a jeden z bodů praktické přípravy byla právě otázka placenty. Co pak s ní? Kdy miminko odpojit? Jak o ni pečovat? Pročetla jsem sice co se dalo, ale došlo mi především, že nejdůležitější je, co to znamená pro mě. Je to přece kus mě. Jak s ní naložím? Vezmu ji do své teplé náruče jako beru miminko? Už tenkrát mi placenta přišla neuvěřitelná, zázračná, posvátná. Propojení mě a mého syna, nový život. Proudění.

Když se syn narodil a placenta vyšla za ním, v tom mystickém posvátném tichu zrození života se přede mnou objevil obraz určité syrovosti, krev, intenzivní vůně, živočišnost, opravdovost života. Proudění krve pupečníkem ještě k miminku, do poslední kapky. Tenkrát jsem o lotosovém porodu (kdy je dítě napojeno na placentu až do přirozeného odpadnutí pupečníku) ještě neuvažovala, ale syn byl na placentě připojený dlouho, několik hodin a když spinkal odstřihla jsem ji a on se ani nepohnul. 

Byl to zvláštní prožitek, obraz – držet v ruce kus sebe, vnitřnost, která vyživovala mé miminko. Já jsem ji tehdy podle odborného návodu zpracovala na tinkturu a zbytek uvařila a snědla. 

Teď mě napadá, zda to můžu vůbec napsat? O tom se taky přece nemluví. Je to pro mnoho lidí divné. Což je zajímavé, protože třeba vnitřnosti z prasete, které je celý život v blátě a výkalech a žere kdo ví co, nikomu nechutné nepřipadají a s chutí si je dají k nedělnímu obědu. Mě to zvláštní nepřišlo a i když moc maso nejím, placentu jsem snědla. Tedy její kus a i tak jsem ji jedla dlouho, byla poměrně veliká. Tenkrát jsem ještě netušila, že budu mít dvojčata a u dalšího porodu budou ty placenty hned dvě.

Placentu jsem jedla po všech svých 4 porodech a opravdu mi dodala spousty síly a regenerace. Někdy si dal i můj muž a jednou dokonce moje maminka. Kus každé placenty jsme pak s rituálem zahrabali do země. Vnímám tento rituál jako velmi důležitý. Uctění života, zrození nové bytosti, zrození matky a otce, zrození nové rodiny. Moje nejmladší dcera je lotosové dítě. 

Poděkování životu. Pro mě vždy bude slovo placenta vzpomínkou na mé porody, ty intenzivní okamžiky zázraku příchodu na svět, kterého jsem mohla být součástí. Sama vnímám, že to, jak přicházíme na svět, je důležité a propisuje se to do celého našeho života. Důležitost laskavého zrození by měla být blízká nám všem, toto téma ovlivňuje celou společnost.

Je zvláštní, že placenta je v naší vyspělé civilizované společnosti braná jako odpad. Něco, co je fuj. Je to třeba hned vyhodit. Nevidět. Neřešit. Hodit do koše a klasifikovat jako nebezpečný odpad. A mnohé ženy to tiše přijímají. Dělalo se to tak přece vždycky, je to tedy v pořádku.

Jenže ono se to vždycky nedělalo. Vždy jsme tak neodvraceli zrak od přirozenosti, nezavírali oči před smrtí, nechtěli se vyhýbat pravdě, stáří, které je nepohodlné, nevypadá moc hezky. To jsou témata, která prostupují celou společností. Ale vnímám, že i toto se proměňuje. Když jsem čekala svého prvního syna, vidět a mít v ruce svou placentu většinou značilo, že se dítě muselo narodit v domácím prostředí. Jen málokterá porodnice byla ochotna placentu vydat a pokud, tak pouze v případě ambulantního porodu a ještě tajně. Spíše záleželo na vstřícnosti konkrétního personálu.

Dnes znám už desítky příběhů, kdy to nebyl žádný problém, dokonce ani po porodu dvojčat nebo po císařském řezu. Jasně není to ještě standard, neděje se to automaticky, ale žádosti je většinou vyhověno. Takže se posouváme. Pomalu, ale posouváme. Porodnice více respektuje přání rodičky a ženy jdou do tohoto tématu hlouběji. Vnímají více souvislostí. Už nejsou přesvědčené, že je to jen odpad, který je nutné vyhodit. To je skvělé.

Dokonce si už uvědomujeme životadárné a léčivé vlastnosti placenty. Význam dotepání pupečníku, a to nejen po přirozeném porodu, ale také po sekci, u porodu vícerčat. Je to sice dlouhá cesta, ale jsem přesvědčená, že správným směrem. Mnoho žen jde ještě dále a jejich děti se narodily lotosovým porodem. Tedy po porodu placentu od dítěte neoddělily, hned ani po nějaké době, ale počkaly až pupečník odpadne samovolně. Sama mám jedno lotosové dítě doma. I já jsme k tomuto kroku ale musela dospět. I když původně jsem to neměla v plánu. Ano, nechám dceru připojenou dlouho, to jsem věděla, ale lotosový porod mi nepřipadal nezbytný.  

Tento porod byl však neuvěřitelným mystickým zážitkem, kdy jsem ještě hodinu po porodu ani nevěděla pohlaví miminka. Měla jsem ho přitisknuté na hrudi a celý svět se zastavil. Zrodila se dokonalá bytost. Pohlaví nebylo podstatné. A v tom jsem se uvolnila do totální přirozenosti, opustila všechna přesvědčení, všechny plány, otevřela se životu. A dcera zůstala spojena se svou/mou placentou několik dní. Po celou tu dobu byla v domě zvláštní posvátná atmosféra, všechno jsme s miminkem dělali jinak. Byla v tom zvláštní jemnost, křehkost, mystérium. 

Děkuji, že jsem toto mohla prožít, absolutně vědomě. V dokonalosti života. Porod, proces s placentou, přechod do života, zrození člověka, zrození matky, zrození rodiny. To vše jsou pro mě posvátné chvíle, které mě hluboce zasáhly a zasáhly všechny okolo. Protože nás to všechny proměnilo.

A moc přeji všem dětem, které přicházejí, anebo už na Zemi jsou aby je přivítali rodiče, kteří jsou nejen plni lásky, ale i pokročilého vědomí, které je povede k zahojení porodního traumatu, které je lidstvem propsané.

Uzdravená základna hmotné existence dospělého člověka totiž neurčuje jen vztah k sobě sama, veškeré prožívání života, ale do velké míry ovlivňuje i naše jakkoliv velké děti, které napojeny na rodinné pole v celém spektru čerpají vklady v něm uložené.

Možná jste nikdy předtím o tomto tématu neslyšeli, či jste od něj byli izolováni, to však neznamená, že neexistuje. Naopak – dotýká se každého z nás, víc než si myslíme a jestliže jej s upřímným zájmem přijmeme, přestože můžeme mít pocit, že je to příliš náročné, tak to znamená, že naše Vyšší já se otevírá skutečně magickému ději štědrého Života, který pro nás byl předurčen.

Započnou ty nejhlubší transformační procesy, které se skrz naskrz propíšou  životy těch, kteří jsou připraveni nejen, že pocítíte nádherný upgrade, ale ve svém vlastním příběhu oživíte Nejvyšší potenciály své Duše.

Svět se mění a nejvyšší transformace každého člověka začíná v kořenech a obnovení úcty k Životu v nás.