Tam, kde promluvil Život

”Ale já nemám pocit, že jsem něco pokořila nebo překonala. Já vlastně nic nedělala…“ 

Odpověděla jsem užaslé porodní asistence, když za mnou po narození syna přijela domů a nevěřila svým očím.

 

Jindy rázná a přímočará žena, která má pusu prořízlou snad jako já, na mě a syna v náručí hleděla jak na zjevení❣️

„Víte, Radano, tohle je největší doma narozené miminko, u kterého jsem kdy byla a vy jste ho dokázala porodit sama!? U takhle “velkých” dětí bývá i při domácích porodech často potřeba, abychom jim na svět trochu pomohli…“

Teď jsem nechápala já, protože to, co mi říkala, se vůbec nepotkávalo s tím, jak jsem porod prožila.

Porodem více než pětikilového dítěte jsem si nepřipadala jako žena, která podala heroický výkon.
Spíš jsem cítila hlubokou pokoru – do poslední buňky těla prožitou pokoru těch několika hodin, kdy syn přicházel na svět…

K silám Života, které mnou dokonale pracovaly, tak, jak lidská mysl ani neumí pochopit…

„Vnímala jsem nekonečnou moudrost miminka – to, že skrze něj září a s bezchybnou precizností koná tajemství samotného Života🙏Který přichází v plné velikosti, jehož jsem se těch pár okamžiků dotýkala a spolupracovala s Ním.“

Říkám já.

❤️❤️❤️

A v jejich očích vidím zvláštní lesk, takový ten, který přichází ve chvíli, kdy se člověk setká s něčím, co přesahuje běžnou zkušenost…
Pak se mlčky podívám do něžné tvářičky spokojeného syna, který je na světě jen pár hodin a pokračuji…

“Protože pak se neobdivujete sama sobě za to, co jste dokázala a zvládla. Obdivujete dokonalost procesu, který se mohl odehrát v plné síle své přirozenosti skrze vás… Pak není pocit vítězství nad bolestí nebo námahou, ale vědomí, že jste se dotkla něčeho posvátného a TO odvedlo mistrovskou práci❣️

Já mám přesto pocit, že JÁ jsem neudělala vlastně vůbec nic…

Ono se to jen jednoduše a přirozeně stalo….”

A před očima mám ten její pohled, který si pamatuji, jakoby to bylo včera…

Každý den si na ty chvíle, když přicházel na svět vzpomenu. Na okamžiky, kdy jsem se dotkla samotné podstaty Života a on mě vzal do své velikosti.

Kdy se všechno rozplynulo a zůstala jen Čistá přítomnost bytí, má nejhlubší pokora, láska a důvěra…

Ty chvíle mě navždy proměnily, dodnes cítím v srdci jejich něžný otisk, který mi svým příchodem daroval můj syn Maxíček🥰
Ty okamžiky, kdy jsem pocítila skutečnou velikost Života navždy proměnily mé bytí.

A čím více let ubíhá, tím častěji se do tohoto místa vracím.

❤️❤️❤️

 

Do prostoru, kde Život ví, co dělá.
Kde není potřeba nic tlačit, řídit, ani zachraňovat.

♥️Z tohoto místa dnes provázím Placentovými rituály♥️

Ne, že bych něco dělala, vytvářela nebo uzdravovala druhé.

Jen jsem přítomná a beru druhé na cestu zrození na Zemi, jako tehdy svého syna…

Do místa, kde kdysi zůstala JEJICH Síla, která byla popřena, když bylo do posvátných rytmů jejich příchodu na svět zasahováno…

Tam, kde mluví život…

 

❤️❤️❤️

Kde Síla, která zůstala umlčená natolik, že mnozí už ani nevědí, jak ji cítit, natož ji žít… stále mlčky čeká.

To ona – ne já, pracuje a mistrovsky koná – je to totiž podobné a ne-li stejné jako to, co jsem prožívala u porodu…

Já tam vlastně nedělám nic.

Jen jsem přítomná a beru je k prvnímu nádechu v němž pocítí velikost Života…

Já jen jsem pak zas a znovu dojatá, když se v jejich zraku rozzáří – TA stejná, jako tehdy u něj… když se na mě poprvé podíval ♥️

Je TAM v očích lidí, kteří smím vzít na cestu, na kterou mě tehdy královsky vzal můj syn a já mu jsem za to tak nesmírně vděčná.

Tehdy jsem netušila, že jeho narození dá pocítit velikost Života tolika dalším – Vašim srdcích ❣️

Ať Vám žehná ♥️🙏

A nesmírně děkuji za důvěru, každému z Vás❤️