Světelní Bratři

Rozlehlými pláněmi Země se rozléhá dusot kopyt Světelného koně, oblaka prachu se víří zpod jeho kopyt, která jej provazují se Zemí a ukotvují do řádu pozemských věcí. Navzdory rozvířenému prachu neztrácí koncentraci a vnímá oblaka, která se honí po nekonečném nebi nad jeho hlavou. Vnímá a ctí Vyšší Sílu, která jej vede, kterou nám touží předat.

Jeho jiskřící hříva se splétá s modří Nebes, temným indigem Kosmu a zve do nekonečného prostoru, který umožňuje uvolněný pohyb za hranicemi známého.

Nádherný, zářící Světelný kůň mě bere na svůj Královský hřbet a provází mě famózním dějem svého zrození. Tolikrát mi srdce přetéká něhou, vroucností, dojetím i úžasem. Přemítám, co o něm povědět. Tolik linek příběhů a zázračných momentů jsem s ním těch několik měsíců prožila…

Ještě před ním však sestoupil Fénix – on mě vedl silným přechodovým obdobím a doslova stavěl mosty do dalších dnů.

Jsou jako dva bratři, jeden okřídlený, druhý s kopyty, a přesto jsou silně a smyslně propojeni. Darovali mi orgasmický proud Života – nesoucí paměť Podstaty bytí.

Posvátní bratři mě několik měsíců vedli stuhou záměrů Světelné reality, přes kterou formovali moje fyzické kroky s naprostou precizností a v Boží prozíravosti.

Až jsem ve stavu bytí, v němž se mnou kotví frekvence jejich Vesmírné receptury, které za běžného stavu není možné vstřebat.
Nebylo to mnou – stalo se to pod jejich vedením.

Trvalo několik týdnů, vlastně měsíců, kdy jsem byla obestřena čirým Světlem našeho společného světa, který tvořil prostor, o němž bych nikdy nepomyslela, že je možné v hmotné existenci prožít.

Provedli mě mystickou krajinou, ve které jsem se dotkla Hvězd, pocítila skutečné bohatství bytí – ne to pomíjivé, hmotné, které se promění v prach, ale to, které vzbuzuje úctu i respekt. Světelní bratři mi dali setkání se Sílou, která rozsvěcí Hvězdy a přesto je přítomná v každém z nás…ze zcela jiné úrovně Podstaty.

Pod jejich vedením mnou ožily vibrační vlákna Světla a rozezněly tóny otisků čekající na své oživení. Možná o tom více poví příběh, do něhož vás zvu… Je to jeden z mnoha, který jsem prožila a vedl mě ke „slyšení“ strun Světla…

Tam, kde jsou davy, je hluboké ticho. Absolutní, nepropustná tma mě obklopuje tak, že nevidím na krok. Možná je ta čerň okolo mě tak hustá, že by se dala krájet, napadá mě, a opatrně nakračuji.

Má chodidla se s povrchem Země dorozumívají, jakoby mezi nimi tekly živé nitě slov, které jsou teplé, hřejí, sálají moudrostí, proudí mezi nimi porozumění. Jsou v té černočerné tmě vedena přesnou stopou Světla. Vědí, navzdory hluboké temnotě, jak jít, kam a jak šlápnout. Vědí to jednoduše, lehce a bez námahy. Jako by byla spojena s nějakým signálem řeči, jemuž bezchybně rozumí.

Uvědomuji si, že kráčet drsnou krajinou, nehostinným terénem, je jako jít surovou krajinou bytí – člověk neví kam šlápnout. Neví zda jej čeká růžový sad, anebo strmá skála, nevidí na cestu, která před ním je, dokonce ani nevidí přímo pod sebe – a tak tvoří stopy (z) vlastního poznání, k němuž dosud došel i soustředěnosti na své teď. Je to syrové a pravdivé, kdy se každý pohyb těla i duše prohloubí a každým okamžikem se rodí zvláštní druh pokory i síly…

Mé nohy jsou vedeny a já je kladu na body tepající Síly, které se jako plamínky v momentě, kdy na ně položím chodidlo, rozsvěcují.

Jsou jako vyvěrající vřídla teplých pramenů.

Přes každé své další došlápnutí si uvědomuji, že tyto body nesou zaktivovanou Sílu Nové Země. Hluboce vitalizující frekvenci, ve které jsou otištěny všechny částice Života prastarého vědění, které je probuzeno a připraveno vstoupit do našeho lidského Vědomí.

Vše, co kdy naše Duše po všechny časy prošly a prožily – ale i to, co je zapsané jako Boží umění v kolektivním poli a my jsme ve stavu bytí, který umožňuje to či ono přijmout – přes tyto body teče a dosedá mnou…

Vědomí Ducha dosedá do Vědomí Srdce, která jsou připravena – ne přes slova, ale skutečný vnitřní stav.

Přestože nevidím ani pár centimetrů před sebe, cítím magický puls, který mě s naprostou přesností vede tak, abych se s každým svým krokem spojila s dalším vibračním uzlem.
A každý další je jako frekvenční brána zesílené energie toho předešlého…

Okolo mě duní silný, mrazivý vítr, který mnou tu a tam mocně zacloumá. Nebojuji s ním, nestavím se mu do cesty, ale ani se ho nebojím. Spolupracuji a v jeho objetí se mi dostává nespoutanosti Fénixe, který mě bere pod svá křídla, chrání mě i vede, a současně přítomná vibrace Světelného koně mi dává tolik potřebné ukotvení do síly mých nohou.

Obklopuje mě temné mrazivo a přesto se mnou rozlévá sálající teplo.
Klidná tichá jistota. Spokojenost, která není jen nějaký náhlý mžik, ale taková ta dlouho rostoucí hodnota uvnitř…A současně se mnou každým nádechem, pohybem, pulsem rodí zas a znova ten nový druh síly i pokory, které mi dávají dary pro která opravdu už slova nemám.

Myslím na své děti. Vždy vědí, že jedu do hor. A během dnšní cesty jsem s každým z nich byla v kontaktu – dokud se mi zcela mobil nevypnul.

Stihla jsem (jako vždy) napsat dceři v kolik bych přibližně měla být u auta, kudy jdu a kde přesně se pohybuji. Tak, aby kdyby se náhodou něco nepovedlo a já se neozvala, věděla kam má směřovat HS 😀

Vždy se hlásím. A vždy dávám vědět přesnou trasu – na mě je spoleh, i když jsem několik hodin bez signálu.

Jsem zachumlaná do sounáležitosti divoké Přírody, vnímám, jak se mě dotýkají zvuky temného lesa, které za světla nejsou přítomné.

Jsou jako nářečí Moudrosti, odemykající každým momentem hlubší a hlubší tóny, které nejen slyším, ale procházejí mnou jako frekvence, která mě vylaďuje do stále hlubší a jasnější formy bytí. Jsem v rozprostření Svitu paprsků Vědomí…

Nakračuji bděle, v jemnosti a pokoře i nesmírné důvěře, která je mnou v každý jeden moment zrozená jako ryzí síla, o kterou se uvnitř sebe opírám.

Nejsem sama a pradávní Strážci přírody – nositelé prvotního řádu, odění do mléčných říz jsou svědky mých kroků… Jejich pohledy jsou tiché, nestranné, pevné a jejich tváře nesou pečeť zákonů, jimž jsou zaslíbeni.

Netroufám si (jim) klást otázky, vím, že vidí skrze mě – přes všechny mé roviny, dál než sama dohlédnu…

S nesmlouvavou přesností, která nepřipouští jakékoliv mé zaváhání mě sledují – nejen můj samotný pohyb, ale celý můj svět uvnitř. Cítím v sobě hebce se vznášející svit nejhlubšího ticha…

Jejich tváře sálají nesmlouvavou a současně klidnou energií, jako samotný řád Stvoření. Mezi námi je blízkost – budovaná každým okamžikem mého bytí až dodnes. Cítím, jak mnoho mi je porozuměno, mnohem víc, než ze světa, ze kterého přicházím. Jsem mezi svými… a jsem dojatá, že zde zase mohu být. Jak říkají moji blízcí „to tvoje divoké hory“ – nejsou pro mě jen místem, krásou, majestátností – ale prostorem Světelné síly – mého zázemí Doma.

Mluví ke mně tisíce hlasů. Rostlin, listů, bytostí, půdy, zvířat – i jejich elementálů. Jsou nádherní, půvabní, zářící. Otevírá se mi vnitřní přístřeší uvnitř mě samotné a je mi blaze. Nezastavuji ani na okamžik, stále jdu. Podmínky jsou takové, že si nemohu dovolit pozastavení. V tomhle extrémním počasí stačí pár titěrných sekund, které okamžitě příjemně teplé ruce a tělo dramaticky ochladí do silné necitlivosti tak, že to člověka zcela paralyzuje…

Celý les je skrznaskrz prošpikovaný prouděním tónů slov, písní, vysokofrekvenčních slabik, prastarých jazyků, Světelného nářečí, které splyvají v unikátní hudební souzvuk. Je to delikatesa vibrací, pro která nejsou žádná slova, kterými bych to vyjádřila dost…

Slyším je o mnoho intenzivněji a silněji než kdykoliv jindy… Nejen ušima, ale celé mé tělo umí slyšet tóny, které mě obklopují.

Jakoby ta tma otevřela kalichy senzorů mé pokožky, jejichž neviditelná tykadla na každém milimetru mého těla naslouchají.

Tajím dech, připadám si jak v mystické krajině zázraků… přesto je to reálné. Je to nepředatelná zkušenost, která mě vede do Vědomí ticha – jeho důstojnosti i svrchovaného klidu.

Jakoby padaly perly Kosmu, tekoucí třpytivý proud – takový zvuk slyším – je to jiné, než kdykoliv jindy, než když poslouchám smysly a vím, že je to bublání studánky.

Velmi dobře také vím kde jsem – sotva pár set metrů pod naší nejvyšší horou, za extrémního počasí, v černočerné tmě a studánka, kterou pravděpodobně slyším, je vzdálená pár kilometrů…

♥♥♥

Tiché a stále přítomné tváře Strážců mě stále pozorují a záhy se jejich vážná důstojnost mění na slavnostnější a uvolněnější výrazy.

Stojím před Silami – nejen za sebe, ale všechny další lidi, které tu byli dávno před námi a budou i po nás.

Svornost, úcta, pokora, vděk, to vše není dost na to, co cítím…

Dopadá na mě šepot peří Fenixe, které dosedá jako noblesní, královský šat zaslíbení. Otevírá bránu kouzelného území do něhož vstupuji a blížím se ke studánce, kde poprvé asi tři minuty zastavuji. Naslouchám její tajuplné řeči, která přestože jsem tu už potolikáté za svůj život, tak dnes mluví jinak…

Její řeč, ponořena do ticha noci, zářících Hvězd i mrazivého chladu odemyká Posvátnou síň, do které vstupuji….

Jdu dál. Tichem. Tmou. Bez baterky. Myslím na děti.

Přestože cestu znám velmi dobře, přestože syrové prostředí hor miluji, přestože to je moje doma, jdu soustředěně….

Ta cesta mi otevírá další a další brány v nichž spatřuji co mi je svěřeno.

V dálce vidím první mihotavé světélko – blížím se k civilizaci. Je to příjemný pocit, jakoby ta pozemská lampička kdesi z teplé chalupy nesla Posvátné jisření Bratrů Světla, jejichž síla je přesná, moudře vedená a směřuje nás k dalšímu potřebnému kroku tady i tam….

Boží poslové – nádherní, zářící, nesoucí mystickou auru safírů Kosmu i prvotní červeň Země v tajemném dechu, který voní kouzlem bylin, prastarých obřadů, Hvězdami i Věděním jiskří nesdělitelnou krásou, žhavým a pulsujícím Světlem zářícího Nekonečna, pro která nemám slova….

Můj první krok, tam kde vidím místo husté tmy alespoň nějaké stíny – je jako kdybych jej vtiskla do Posvátné hlíny, která dýchá a ví…

Paměti Země prastaré moudrosti nesoucí popel i znovuzrození září Svatým jiskřením, které se přelévá do Nového dechu – osudu naší planety.

Je to žehnající síla Živých doteků Světla – esence, která je jako tekoucí zlato rozstřena prostorem…a já jsem ponořena v tom slavnostním poli nejen v tento okamžik, ale následující čas…

Z rukou Mistrů Světla, Strážců Prvotního řádu i samotných Světelných bratrů je Živá – Žehnající Síla vetkávána do mimořádných svící Fenix Znovuzrození a Světelný kůň, které v březnu 2026, kdy je vzduch na Zemi prostoupen prastarou mocí Posvátného řádu Božího vědomí Živé energie s tlukoucím srdcem a nepopsatelnou vděčností pouštím do světa…

                      

V tuto chvíli nedokážu říct, zda se budou tyto svíčky objevovat jako stálice – či je to „jen“ limitka. Proto prosím neotálejte s jejich nákupem a v případě jejich vyprodání prosím o shovívavost.

Tento příběh se stal v polovině prosince roku 2025 – v tomto čase byly již obě elitní svíčky ve fázi připrav…

Světelní bratři, jejichž linka stvořila (nejen) tento příběh tká napříč mými kroky další tiché a zázračné děje, přes které úderem mého srdce zas a znovu ožívá pokora i síla v mé vděčnosti za to, co mi je svěřeno...

A zatímco se rozlehlými pláněmi Země rozléhá dusot kopyt Světelného koně, který se ujal své vlády a jeho jiskřící hřívá splétající se s modří Nebes otevírá nekonečný prostor do něhož dopadají kouzelné doteky Fénixe, tak se pomalu rozevírají Brány, za nimiž se společně ve Světelném kruhu při on-line meditaci budeme mít možnost nadechnout teto excelentní hloubky Stvoření….

Prosím, abyste mě o on-line Meditace nežádali a nepsali si o ně. Žádné termíny nemám a až budu mít vedení, tak Vám jej s láskou, v Bohem určený, čas předám💜🙏❤️

 

P.S.

A jak dopadlo pozemské finále příběhu?

Nočním městem, které už zářilo vánoční výzdobou, jsem se téměř dovznášela k autu.

Přestože jsem měla v nohách skoro 35 kilometrů v náročném terénu a sněhu, nesla mě zvláštní lehkost, kterou člověk zná jen po velkých příbězích❣️

Udělala jsem ještě malou zastávku v nočním baru, abych si dala horký čaj a zapojila mobil do nabíječky a mohla napsat dceři, že žádný poplach nebude a že jsem živá a v pořádku :-))

Lidé v baru na mě přitom hleděli s úžasem – nejspíš si právě nebyli jistí, jestli k nim do podniku vstoupila žena… nebo sněžná bytost z hor. ❄️

Domů jsem dorazila dlouho po půlnoci a ještě té noci jsem začala psát první řádky příběhu, který nese hluboký svit…

Velkého příběhu – jehož Svědci Světla mi tehdy i nyní – mně i Vám přinášejí umění, ve kterém vnitřní oheň i tíhu a napětí těchto dnů měníme v Sílu, která zná svůj směr….

Tehdy, když mnou lomcoval vítr, na krok jsem neviděla a i řasy jsem měla ojínělé jak větvičky stromů, se Zemí rozprostřelo kouzlo – otevírající Nekonečný prostor, který umožňuje uvolněný pohyb za hranicemi známého…

Jak tady, tak jinde. Jak uvniř, tak vně…❤️🙏