Nedokončený pohyb

„Stála jsem v úzké skalní průrvě a nemohla jsem udělat ani krok dál.

Skála mě obklopovala ze všech stran. Prostor byl tak těsný, že jsem sotva popadala dech. Srdce mi hlasitě bušilo a celé tělo (z) tuhlo. Nešlo to. Nešlo jít dopředu, ale ani zpět. Byla jsem paralyzovaná.

Za mnou stál skvělý kamarád – Ladík a povzbuzoval mě, že to zvládnu. Že stačí ještě kousek. Jenže já jsem v tu chvíli byla stejně nehybná jako kámen kolem mě. Tělo odmítalo spolupracovat…

A v tom mi to došlo. Nebyla to jen ta skála.

Uvědomila jsem si zvláštní paralelu – zaseknutí ve vlastním životě. Obraz, který se najednou vynořil z velmi dávného místa. Z místa, které si vědomě nepamatuji, ale které ve mně zjevně stále žije a ovládá mě i mé kroky.

Byla jsem hodiny zaseknutá v porodních cestách své maminky.

Nemohla jsem ven. Nemohla jsem jít dál… na svět. A nakonec, aby mi zachránili život, mě museli vytáhnout.

Tu cestu jsem sama nedokončila.

A najednou jsem stála tady – mezi skalami – a moje tělo reagovalo stejně. Zastavilo se. Ztuhlo. Starý příběh znovu ožil, aby dal najevo že jej nelze přeskočit.

V té chvíli jsem si uvědomila i zvláštní synchronii s Placentovým rituálem, který jsem před časem absolvovala.

Rituálem, který mi tehdy hluboce změnil život. Něco ve mně se otevřelo a pohnulo….Viditelně jsem zhubla – bylo odstraněno trauma z nevyživení na mém počátku a vzorec kompenzovat boj náhražkami, které mi namísto bezpečí v náruči mámy dávali se rozpustil…a mé nové štíhlejší tělo je šťastné. Není to však jen o změně fyzické, ale slovy těžko sdělitelném přeformátování celé bytosti.

A už nějakou dobu ve mně zrála touha projít tím procesem znovu.

Najednou byla ta touha ještě silnější.

Jakoby mi život skrze skálu ukazoval místo, které ve mně stále čeká na dokončení. V tu chvíli jsem věděla, že jím chci projít znova.

„Chyť se lana!“ křikl na mě Ladík.

Nade mnou skutečně viselo lano – připravené pro ty, kteří se v tom místě zaseknou. Stačilo se ho chytit a pomocí rukou se přitáhnout dál.

Jenže já pořád nic.

Stála jsem tam a cítila, jak těžké břemeno toho prvního okamžiku narození se mnou kráčí celým životem. Nejen v této extrémní situaci. Ale i v těch malých, obyčejných chvílích. Když si nevím rady…

Když nevím, jaký krok udělat,  jak se rozhodnout…

Když volám své sestře a ptám se: „Co mám dělat?“
A pak udělám přesně to, co mi řekne…

Když volám rodině, protože potřebuji, aby mi někdo řekl směr.

Jsem dospělá, soběstačná a zajištěná žena přesto ve mně existují tyto skalní průrvy – úzká místa, ve kterých se zastavuji a ztrácím schopnost pohnout se dál….

A právě v té chvíli mi docházelo něco mnohem hlubšího, jak nesmírně silná jsou data, která si neseme z úplného začátku. Z okamžiků, kdy jsme vstupovali do tohoto světa. Jak zásadní je ten příběh před příběhem….

Věděla jsem od Radany z prvního Placentového rituálu, že někdy to pracuje ve vrstváh – protože je trauma tak hluboké, že by to člověka odrovnalo a nyní jsem i cítila, že je čas vstoupit do další části.

Protože kvalita našeho života často nezačíná tam, kde si myslíme – v rozhodnutích, vztazích nebo zkušenostech dospělosti…

Začíná v prvním pohybu směrem k životu.

V tom, jestli jsme mohli projít, zda jsme byli vítáni… cítili se bezpečně.

Jestli jsme mohli důvěřovat tomu, že cesta ven je připravená, existuje a zda jsme měli sílu ji projít. Zda nás neparalyzoval strach, anebo to nebylo vykonáno za nás….

A pokud se ten pohyb tehdy zastavil, nezmizel…, ale ani nebyl dokončen.

Jen čeká na okamžik, kdy ho vědomě dokončíme.

Kdy si dovolíme projít znovu tentokrát s dechem, přítomností a důvěrou.

Kdy se ponoříme do hladiny Placentového rituálu a dotkne se nás jemná síla Života – tatáž, která v nás byla přítomna ještě předtím…v tom příběhu před příběhem.

Nyní po druhém Rituálu se skládám a procházím znovuzrozením… dojíždí to… dýchám, mozek a srdce se mi vrací do továrního – Božského nastavení…

Dohořívá mi Placentová svíčka, která mi (neuvěřitelně) vykouzlila tvar děložního čípku – Brány do Života, ve kterém už nevidím těsnou průrvu, ale cestu k tomu nejkrásnějšímu co pro mě život má připravené…“

Zlatka

 

První otisk a zkušenost cesty.

První zápis do našeho systému.

Je nosič kódu, který se uvolní do celého organismu a pak tiše běží napříč celým životem.

 

Jednou ve skalní průrvě, jindy pár okamžiků po probuzení…

Při zcela běžných a všedních chvílích života se znovu aktivují otisky našich prvních okamžiků.

Náš tělesný i mentální systém si je pamatuje i když o těchto hluboko uložených vrstvách často vůbec nevíme. V běžných situacích se pak uvolňují jako reakce, které ani někdy nedokážeme hned pochopit.

Teprve ve chvíli, kdy „dokončíme“ své narození, když zahojíme tíhy prvních momentů, které nás tak často zastavují v našem počínání, či zabraňují bytí v lehkosti se můžeme naplno ponořit do Příběhu Života.